Když jsem řekla host taťkovi, že chci jet do Narrabri, vysmál se mi do očí s otázkou: co tam budeš dělat? Stejná reakce byla i od Rotary klubu. Abych vám to trochu vysvětlila. Narrabri je malé město, napůl cesty z Brisbane do Sydney, ale více do středu Austrálie. To znamená, že je tam teplo, sucho a nikde nic. Něco tam ale je… Vlastně někdo. Další výměnná studentka z Česka, Tereza. Už od začátku výměny si píšeme a voláme a sdílíme naše pocity a problémy. Je to jednodušší to sdílet s někým, kdo to zažívá a tudíž tomu rozumí. Jednou jsme si volaly, a tak ze srandy řekly, že bych ji mohla přijet navštívit. A ono se to stalo.
Host bratr mě dovezl na letiště, vysadil mě někde na kraji a řekl, ať si to najdu sama. Ani neřekl ahoj a odjel. Ano, můj host bratr se se mnou vůbec nebaví, ale moje vztahy s host rodinami bych nechala do jiného článku. Byla jsem na druhé straně letiště, než byla moje společnost, se kterou jsem letěla. Tak jsem proběhla celé letiště, odbavila se, vzala letenku, prošla kontrolou a čekala. Nehledě na to, že jsem to skoro nestihla, protože na záchodě byla fronta a gate zavřeli přímo za mnou, tak jsem uviděla svoje letadlo a v tu chvíli si řekla, že tam mě nikdo nedostane. Jak už jsem říkala, v Narrabri nic není, a tak proč by tam někdo lítal… Bylo to malé, plechové letadýlko, které bylo tak pro 20 lidí. Když jsem nastoupila, ani jsem se nemohla narovnat (a to pořád nemám ani 16Ocm) a kdybych roztáhla ruce, tak došáhnu na obě strany letadla. Sedla jsem si a jenom čekala, jestli to přežiji a nebo ne. Celou cestu se to třepalo a připadala jsem si jako v autobuse.
Na letišti (jestli se tomu tak dá říkat) na mě čekala Terka a hned jsme jely do školy. Já mám prázdniny od začátku prosince, ale v NSW končí o týden později a tím, že je moje škola soukromá, tak skončila ještě dřív. Mohla bych tady vypsat náš celý program na každý den, ale to by asi nikoho nebavilo číst. Takže kromě toho, že jsme chodily do školy, kde jsme měly i prezentace, jsme šly zdobit perníkovou chaloupku, na rotary meeting, presentation night její školy, šla jsem se podívat jak zpívá v kostele, jely jsme na výlet do okolí, na farmu si pochovat a nakrmit klokany a další zvířata, stěhovaly jsme se k nové host rodině, a nebo trávily čas doma a ve městě.
Co jsem si ale užila nejvíc, bylo sledovat ji ve škola s kamarády a vidět, že ji berou. Jedna z nejtěžších věcí na výměně je udělat si kamarády. Není to jen jinou mentalitou a jazykem, ale také tím, že oni mají společnou historii, ve které my nejsme a neznáme lidi, o kterých se často baví. Takže je opravdu těžké se zapojovat do běžných rozhovorů. Její kamarádi se ke mě chovali opravdu hezky a jde vidět, že je se správnými lidmi. Milovala jsem naše večerní konverzace, kdy jsme si nepovídali jen tak o něčem, ale o našich cílech výměny, smyslech života, názorech na různé věci a co vlastně chceme, co je pro nás důležité. Jedno ze zajímavých témat bylo to, jak slovo „doma“ dostane během toho roku úplně jiné rozměry.
Celý týden uběhl strašně rychle. Letadlo mi mělo letět 2.30, takže jsem tam musela být nejpozději 30 minut před. Ještě 12.30 jsem chovala klokana na farmě a 1.30 seděla v autě po cestě domů. Na letiště jsme dojely přesně ve 2, načež mi řekli, že můj let byl posunutý na 5.30. Tak jsme si šly povídat do parku a na kafe. Dala mi malý dárek na Vánoce a já se cítila špatně, protože jsem pro ni nic neměla. Ze srandy jsem řekla, že jsem ji dala to, že jsem přijela. Její odpověď byla, že to je nejvíc, co jsem ji mohla dát a že mi děkuje…
Můj život v Austrálii 
Napsat komentář